Za co může pionýrský šátek

Když jsem chodil do čtvrté třídy, tak jsem se coural s patřičnou hrdostí před domem s čerstvě přiděleným pionýrským šátkem na krku. Okolo šla skupina francouzských turistů. V tu chvíli se na mě vrhla temperamentní paní Claire a sundala mi můj šátek a dala mi místo něj malou eifelovku. Ani jsem se nemohl moc bránit. Přišel jsem domů s brekem, protože jsem se bál, že z toho budu mít průšvih, že už nemám ten svůj pionýrský šátek. Nicméně táta to vzal řádně do svých rukou. Podle mého vyprávění pochopil, že ti Francouzi šli do vinárny v zámku na oběd a tak mě tam vzal s sebou, abych mu tu paní ukázal. Nakonec z toho byl společný oběd a táta se s nimi domluvil, že zůstaneme v kontaktu. Hovořil plynně několika jazyky a byl mezinárodně uznávaný esperantský aktivista a předseda Českého esperantského svazu. Hodně cestoval a stal se mezinárodním člověkem. Jeho vliv na mě i mého bratra byl obrovský.

 Proto jsem se v v kurzech Osvětové besedy začal učit francouzsky. Byl jsem na kurzech mezi dospělými jako benjamínek a pamatuji se, že nás tam učil pan učitel Robert Schön, velký germanofil. Moc jsem se toho nenaučil. Nicméně táta vizionář to chápal jako součást mé přípravy na delší, dvouměsíční pobyt ve Francii následujícího roku, který vlastně v zásadě rozhodl o mé další orientaci. V Československu v té době za prezidenta Antonína Novotného nastalo určité politické uvolnění. Tato détente poskytla otci výjimečnou příležitost získat od manželů Claire a Alberta Boustových z Paříže pozvání pro mě, které stačilo k vystavení pasu a výjezdní doložky pro cestu do Francie. Pas jsem měl vlastně dříve, než občanských průkaz, což symbolicky naznačilo směr mé životní dráhy.

A tak mi pionýrský šátek a skvělé rodinné prostředí, otevřely cestu k neobyčejnému životu.